Manětín je poprvé v písemných pramenech připomínán roku 1169, kdy král Vladislav I. zdejší újezd postoupil rytířskému řádu johanitů. Ti zde postavili první kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, hlavnímu patronu řádu, a zřídili sídlo komtura, komendu. Její vznik lze předpokládat rovněž již ve 12. století, i když poprvé je písemně doložena až k roku 1325. Nacházela se v blízkosti kostela, patrně západním směrem v místech dnešní fary. Při staré obchodní cestě z Chebu do Prahy vzniká městečko ulicového typu. Král Václav I. mu roku 1235 udělil právo svobodného trhu a soudní nezávislost. Pravděpodobně už ve 14. století užívalo znaku. Vznikl spojením stříbrného johanitského kříže na červeném poli (pravá polovina štítu) a černé orlice vpravo hledící na zlatém poli (levá polovina štítu).

Po husitských válkách Manětín patřil Švamberkům, kteří jej měli v zástavě od císaře Zikmunda od r. 1420. Do dědičné držby manětínské zboží odkupuje r. 1483 Bohuslav ze Švamberka a přopojuje k nedalekému Krasíkovu. Od r. 1544 Manětín vlastnil Volf Krajíř z Krajku, ovšem po jeho účasti ve stavovském odboji proti Ferdinandovi I. r. 1547 mu byl konfiskován. Dalšími držiteli Manětína se stali Šlikové z Holíče, po nich od r. 1560 Hrobčičtí z Hrobčic. Ti však v tíživé finanční situaci museli panství prodat r. 1617 pánům z Roupova. Roupovští je rovněž zanedlouho ztrácí při pobělohorských konfiskacích v r. 1622 za účast ve stavovském povstání. Majetek se za 31 250 kop míšeňských dostává do rukou Estery Mitrovské z Nemyšle, rozené Lažanské z Bukové. Estera zemřela bez potomků, panství odkázala svému bratru Ferdinandu Rudolfovi Lažanskému z Bukové. Tím začíná na Manětíně éra hrabat Lažanských, kterým náležel více než 300 let.

Za jejich vlády Manětín prožívá období nebývalé prosperity a hospodářské stability. Mezi osobnosti, které se velmi zasloužily o rozkvět města po hospodářské i umělecké stránce, náleží hrabě Václav Josef Lažanský (1673-1715) a zejména jeho manželka Marie Gabriela Lažanská (?-1758), vnučka Humprechta Černína z Chudenic. Tato štědrá podporovatelka umění se snažila ze svého skromného venkovského panství vytvořit sídlo dvorské kultury. Svědčí o tom přítomnost řady vynikajících umělců - sochařů Štěpána Borovce a Josefa Herschera, malířů Petra Brandla, Filipa Kristiána Bentuma a Václava Dvořáka. Okruh umělců, kteří v té době v Manětíně působili, netvořili jen výtvarníci. Často zde pobýval plaský cisterciák Mauritius Vogt, kartograf, historik, ale i vynikající varhaník a komponista. K hudebníkům na manětínském dvoře patřili i Jaroslav Plánický a jeho syn Antonín Josef, vychovatel hraběcích dětí, a další umělci.

Po zrušení patrimoniální správy se Manětín stal centrem soudního okresu Manětín. Byl živým městečkem. Podle sčítání lidu v roce 1890 v něm žilo 1343 obyvatel, z toho 977 Čechů a 363 Němců. Většina se hlásila k římskokatolickému vyznání, pouze 6 k židovskému náboženství.

Posledním pánem z rodu Lažanských na manětínském panství byl Jan Karel Lažanský (1857-1932), čestný rytíř řádu johanitů, český konzervativní politik. S manželkou Idou, dcerou Karla III. z orlické větve Schwarzenbergů, měl tři děti. Jejich jediný syn Karel Jan zemřel na začátku první světové války v bosenské Bijeljině coby poručík c. k. dragounského pluku č. 13. Dcery Terezie a Vilemína se provdaly za bratry Josefa a Františka hrabata Seilern-Aspangy. Vilemína zemřela krátce po svatbě. Terezie (1890-1979), po smrti otce doživotní uživatelka velkostatku Manětín - Rabštejn, jako jediná ze třech sourozenců měla další potomky, a to dva syny Františka Josefa a Jana Karla a dcery Ilonu a Idu. Nejmladší z dětí, Jan Karel Seilern-Aspang (1921-1944), byl ustanoven dědicem manětínského panství, padl ovšem v červenci 1944 ve svých 23 letech na německé frontě v Haliči. Po druhé světové válce je majetek rodu Seilern-Aspang na základě dekretů prezidenta republiky zestátněn. Terezie, žijící po smrti svého manžela trvale v Manětíně, byla odsunuta do Rakouska. Zemřela 1. ledna 1979 ve Waidhofenu nad Dyjí v nedožitých devadesáti letech.

Text: Mgr. Martina Matušková