Město Manětín a jeho okolí charakterizuje bohatá sochařská výzdoba z let 1680-1780 - dochovaný soubor více než 30 barokních soch a sousoší. Úspěšnou tradici místních sochařů založil Štěpán Borovec (1672-1719), který se na přání Lažanských vyučil v pražské dílně Jana Brokofa. K jeho vrcholným dílům náleží především sousoší Nejsvětější Trojice z r. 1719, dominující celému náměstí. Tvůrce však před jeho dokončením zemřel, a tak bylo dohotoveno Borovcovými pokračovateli. Dnes na náměstí stojí pískovcová kopie, kterou v letech 1998-2000 vytesal akademický sochař Jiří Novák.
K Borovcovým dílům řadíme i dvě plastiky ve výklencích ohradní zdi bývalého hřbitova při kostele sv. Jana Křtitele - Krista korunovaného trním a Pietu. Sochy vznikly patrně v letech 1713-1714, Kristus na objednávku dvorního lékaře rodiny Lažanských, Jeronýma Tichého, sousoší Piety zadala manětínská měšťanka a hospodská Alžběta Omlerová. Štěpánu Borovcovi bývá připisován i Jan Křtitel, dnes stojící u farního kostela.
Součástí výzdoby náměstí jsou dvě kašny trojlistého půdorysu. Na východní straně na hranolovém podstavci uprostřed kašny stojí socha sv. Václava, oblíbeného zemského patrona. Kašnu na západní straně zdobí socha sv. Floriána v římském vojenském oděvu. Obě plastiky pocházejí z dílny Josefa Herschera (1688-1756), další z významných osobností manětínského baroka.
Ukázkou zralého Herscherova umění jsou i alegorie čtyř obecných a tří křesťanských ctností z let 1730-1740, vzhlížející k zámku z cihlových teras. Směrem od kostela představují Spravedlnost, Statečnost, Víru, Lásku, Naději, Opatrnost a Mírnost. Mimořádným sochařským dílem je alegorie Lásky, někdy bývá sousoší nazýváno Kolébka. Mladou ženou v prostém šatě, sedící na kolébce a obklopenou čtyřmi dětmi, má být podle tradice Marie Gabriela se svými synky a dcerkami. Skupinu ctností doplňuje postava dívky, stojící na okřídleném globu, na východním rohu náměstí. Většinou bývá označována jako Štěstěna.
Na severní straně teras jsou umístěny čtyři sochy různého stáří a původu. Alegorie Léta a Zimy doplňují hermovky zvané Podzim (Hypnos) a Hygeia (Aesculap).
Sv. Otýlie (1760) s očima na misce, stojící u kostela sv. Jana Křtitele, je dílem některého z mladší generace sochařů - Václava Borovce (1705-1767) nebo Václava Ondřeje Herschera (1729-1795).
Náměstí dále doplňuje řada barokních pískovcových váz z dílny Josefa Herschera, jsou dekorovány střídavě rostlinným motivem a párem maskaronů, ženských a mužských tváří.
Jedinou prací, která pochází z 20. století, je socha sv. Karla Boromejského s medailonem Karla Lažanského (1918), umístěná v nice severní zdi zámku nedaleko vjezdu do hospodářského dvora. Jejím autorem je akademický sochař Čeněk Vosmík (1860-1944).

Vysoká cesta , vedoucí nad Manětínským potokem ve stráni, propojovala vlastní město a osadu v okolí kostela sv. Barbory. Byla osazena v letech 1728-1734 čtrnácti sochami světců v nadživotní velikosti z dílny sochaře Josefa Herschera.
Ve směru od města ke kostelu sv. Barbory po pravé straně je jako první umístěn Kristův pěstoun, sv. Josef, s Ježíškem (1733). Sochu nechal postavit František Josef Černín, bratranec Marie Gabriely Lažanské, významný barokní mecenáš. Naproti stojí sousoší sv. Anny s Pannou Marií (1732). Patronka rodinného života a lásky byla objednána Isabelou, rozenou markýzou z Westerloo a hraběnkou z Merode, s níž byl od roku 1717 František Josef Černín ženatý.
Dále následují ochránci proti moru. Prvním je po pravé straně cesty sv. Fabián (1734), papež poloviny třetího století. Naproti zaujme vynikající sochařské dílo, sv. Šebestián (1729). Raně křesťanský mučedník patří k nejvíce ceněným pracím Josefa Herschera, zvláště pro výrazně modelované tělo. Sochy sv. Šebestiána a sv. Fabiána vznikly na objednávku manětínských měšťanů.
Dalšími ochránci proti moru na Vysoké cestě jsou sv. Roch (1733) a sicilská poustevnice sv. Rozálie (1732). Socha sv. Rozálie vznikla z podnětu dcery Marie Gabriely Lažanské, Josefy, před jejím sňatkem s hrabětem Pöttingem. Již následujícího roku dali manželé Václav a Marie Josefa Pöttingovi postavit další plastiku, sv. Rocha. Originál této sochy byl však sražen povozem a nyní je umístěn v kostele sv. Barbory. Na Vysoké cestě je osazen výdusek.
Střed Vysoké cesty tvoří sochy Ecce homo (1729) a Panna Maria Bolestná (1734). Kristus, korunovaný trním a se třtinovou ratolestí, je zachycen v bolestném výrazu. Naproti Panna Maria Bolestná (Mater Dolorosa) se sepjatýma rukama, do prsou má vetknutý meč. Fundátorkou těchto dvou plastik byla sama Marie Gabriela Lažanská, majitelka manětínského panství.
Následují ochránci proti nečasu a vodě, svatí biskupové Donát z r. 1728 vpravo (obrázek výše) a Benno neboli Zbyněk (1733) vlevo. Jejich sochy byly objednány vrchnostenskými úředníky - zámeckým hejtmanem Františkem Ferdinandem z Michalovic a inspektorem panství Janem Kryštofem Hossnerem.
U mostu přes Manětínský potok střeží cestu od roku 1733 Anděl Strážný a Archanděl Michael v plné zbroji. Nechali je postavit synové hraběnky Marie Gabriely. Prvorozený syn Maxmilián jako třiadvacetiletý budoucí dědic manětínského panství objednal sochu Archanděla Michaela a jako protějšek jeho bratr Karel nechal vyhotovit sochu Anděla Strážce.
Na cestě směřující k Brdu stojí čeští zemští patroni, Jan Nepomucký (1728), v barokní době jeden z nejoblíbenějších českých světců, a sv. Ludmila (1728). Ta patří k Herscherovým prvním pracím, přesto se jedná již o mimořádně kvalitní barokní plastiku. Byla vytesána z podnětu Anny Marie Lažanské, dcery Marie Gabriely.
Naproti vchodu do prostoru hřbitova stojí ještě jedna socha Jana Nepomuckého. Ta ovšem nepatří do manětínského souboru. Byla sem přivezena v roce 1966 z Doupova, vojenského pásma, kde od roku 1731 zdobila náměstí.

Na hřbitově vítá příchozí sv. Barbora (1744), nejenom patronka horníků, ale i ochránkyně před náhlou smrtí a patronka dobré smrti. První zmínka o soše se objevuje až roku 1744, když byla, ostatně jako všechny manětínské sochy, vysvěcena.
Na okraji města směrem na Plzeň se loučíme s Manětínem u sochy sv. Raymunda. Ta původně stávala při staré plzeňské cestě. Znak okněžněné abatyše Marie Gabriely Lažanské na hranolovém soklu datuje sochu po r. 1738. Při cestě na Stvolny byla umístěna socha sv. Immaculaty (po r. 1738) - Neposkvrněné (obrázek dole). Fundátorství Marie Gabriely dokládá její znak coby okněžněné abatyše a lažansko-černínský. Na západní straně města směrem na Nečtiny, nad Dersiebovým mlýnem, se nachází sv. Martin (1769) a sv. Vojtěch (1767) z dílny Václava Ondřeje Herschera. Dříve sv. Vojtěch stával za Manětínem při cestě na Nečtiny, sv. Martin zase při staré nečtinské cestě v lokalitě zvané „Nad Stodolami“.

Text: Mgr. Martina Matušková